Vzpomínání
Snad každý z nás měl přání – pořídit si štěňátko. Ať už jako dítě, protože ho měli kamarádi, nebo v pozdějším věku, buď jako společníka do prázdného domu či bytu nebo proto, že jste si najednou uvědomili, že Vám chybí kamarád na procházky.
Mě se toto přání splnilo hned několikrát: prvního pejska jsem dostala od rodičů – byl to drsnosrstý teriér a jmenoval se Míša. Byl to velký mazel a úžasný kamarád. Běhal po stráni, na dvoře, chodili jsme na procházky. V osmi letech ho ale najednou popadla toulavá a začal podhrabávat plot a utíkat. Zabezpečili jsme, co se dalo. Chvíli byl klid, ale pak znovu utekl a už se nevrátil. Bylo to na podzim, v době honů. Pátrali jsme po něm, jezdili, hledali, ale po čase přišel soused z ulice, že ho našli zastřeleného v polích. Tenkrát ještě neexistovaly čipy, tak nebylo možné dohledat, čí pes je. Zřejmě se ten, kdo ho zastřelil o to ani nepokusil.
Po nějakém čase se u nás na schodech objevil bílý chlupáč podobný bobtailovi, jen o něco menší. Snažili jsme se zjistit, jestli ho někdo nepostrádá, dokonce jsme ho odevzdali – tehdy ještě na Národní výbor. I tam se snažili zjistit majitele, ale bezvýsledně. Nakonec se nás zeptali, jestli si ho nechceme nechat. Bylo to jednoznačně ještě štěně, hravé a mazlivé. Moji rodiče neváhali a přivezli ho domů – pořád jsme ještě nezaplnili prázdnotu po minulém pejskovi. I tento dostal jméno Míša – nějak se to k němu hodilo. Časem jsme mu pořídili kamaráda – kříženečka Puntíka. Byli to nerozluční kamarádi.
Mezitím jsem se s dětmi odstěhovala do vlastního domu a překvapivě jsme řešili stejné přání: štěně.
První štěňátko našich dětí byla fenka hladkosrstého jezevčíka Ifinka. Ze štěňátek, která měla nám zůstala ještě Pepina. Byla to nerozlučná dvojka a dožily by se vyššího věku nebýt zlých lidí, kteří nám je otrávili přímo u nás na zahradě.
