Kristýnčina chlouba - chovná stanice německých dog modrých

Zatím co maminky chystaly občerstvení, tatínkové probírali zítřejší cestu a děti vyběhly nahoru do hradu. Najednou už jim nebylo moc do smíchu. Zítra Otík odjede a kdoví, jestli se ještě někdy potkají. Markétka začala popotahovat. Nakonec měl právě Otík nejvíc rozumu: ,, Markéto nebreč, přece nejedeme na konec světa. Autem je to tak čtyři hodiny, říkal Váš tatínek. To se můžeme potkat každou chvíli. Uděláte si výlet a bude to.´´ Markétka se usmála. Věděla, že tak jednoduché to nebude, ale občas se určitě potkají. ,, A piš mi, připravím Ti dopisní papíry´´ usmála se na Otíka.

Toho večera šli spát hodně pozdě, nějak se nemohli rozloučit. Nejen děti, ale ani rodiče se Šupinkou. Nakonec se přece jen rozešli, pan Božetěch s paní a Božíkem dolů na zámek a Šupinka s Otíkem do strouhy pod hrad, aby si sbalili těch pár hrníčků, které tam měli.

Ráno všichni vstali hodně brzo. Děti ještě zkoušely smlouvat, jestli by přece jen nemohly jet s tatínkem, ale maminka byla neoblomná: ,, přece víte, že je sezona, nemůžu tu zůstat úplně sama celý den.´´ Nakonec všichni uznali, že má pravdu.

Po šesté hodině už před hradem troubil Jenda: ,, Musíme vyrazit co nejdřív, sledoval jsem počasí a má být pěkný pařák´´ hlásil hned ve vratech. Tatínek dal  připravené kanystry s vodou do kufru auta, přidal kbelíky a řekl: Můžeme vyrazit.´´

Děti se pomalu a smutně začaly loučit s Otíkem. Mezitím už dorazil i pan Božetěch s rodinou. Markétka dala Otíkovi složku, ve které byly dopisní papíry, bloček s adresami, známky a několik tužek. ,, Snad najdeš nějaké suché místo, kam si to dáš. Složka by sice měla být nepromokavá, ale moc tomu nevěřím. Piš často´´ zašeptala.

Kluci měli pro Otíka taky nějaké dárky. Božík knihu o zámku, Martin mu se svolením rodičů dal starý mobil, ke ketrému maminka koupila přednabitou simku. Děti už Otíka dávno naučily, jak funguje mobil i počítač. ,, Vidíš Markéto, to je lepší než ty Tvoje dopisy. Aspoň si můžeme pokecat.´´ Otík byl v rozpacích, měl pro každého jen maličkost. Martin ho ujistil, že to vůbec nevadí a hlavně mu dal instrukce, jak a kde má mobil skladovat, aby mu nenavlhnul. Sehnali s tatínkem i voděodolné pouzdro, pro jistotu.

Ještě se naposledy objali, Jenda zatroubil a potom už auto zmizelo v zatáčce směrem dolů, do města.

Všichni už se rozešli, jen Markétka ještě stála na cestě před hradem a kapaly jí slzičky. Potom se otočila, zvedla hlavu nahoru ke hradbám a zdálo se jí, že se tam mihl lehoučký stín.

,, Třeba je tu ještě nějaká ta bíla paní´´ usmála se přes slzy Markétka a pomalu se vydala zpátky do hradu.

,, A hlavně, jak to, že jste živý nebo jak to mám říct´´ spustila Markétka a Otík se rozesmál: ,, už to zase začíná. Jak se Markéta rozjede, už ji nikdo nezastaví, tak prosím raději mluvte Vy´´ otočil se prosebně ke hraběti. Markétčini rodiče se po sobě podívali a pokrčili rameny. Pochopili, že ten hastrmánek prokouknul jejich dcerku skrz naskrz.

,, Když jsem tehdy proklel svého synka za to, že tolik zlobil, a on potom zmizel, moje paní se utrápila.´´ Otočil se na paní Jenovéfu: ,, ano, to já jsem našeho syna proklel. To moje prosby a kletby někdo vyslyšel a začaroval ho. A když jsi potom zmizela také, napadlo mě, že budete třeba někde spolu, jen jsem netušil kde. Byl jsem hrozně nešťastný a nakonec se stal duch i ze mě, zřejmě za trest. Zůstal jsem na zámku a doufal, že se snad někde objevíte. Bloudil jsem po nocích komnatami a zahradou, ale abych někoho strašil, jak mi bylo uloženo, na to jsem neměl odvahu. Představa, že někoho vyděsím a on pak třeba umře nebo bude koktat byla pro mě nesnesitelná. Až asi před třiceti lety přijela na zámek nějaká naše praprapraneteř se svojí dcerou. Tu dívenku zajímala zámecká knihovna a jednoho dne našla knihu, ve které je odpouštěcí formulka. Ona samozřejmě netušila co čte. Asi to bylo špatně čitelné, protože formulku z ničeho nic odříkala nahlas a pak se to stalo. Najednou jsem stál pevně na zemi, nebyl jsem průhledný a mohl jsem i normálně mluvit. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a zjistil, jak to v tomto století chodí. Nakonec se mi díky mým vědomostem povedlo dostat místo kastelána na našem zámku, ale život mě vůbec netěšil. Proto se o mě říká, že jsem protivný dědek.´´

,, Hurá´´ vykřikla Markétka,, teď jen přečtete tu formuli a budete mít zase manželku i Božíka zpátky, to je super, že?´´

,, Super to je´´ odpověděl kastelán a paní Jenovéfa jen pozdvihla obočí nad tím slovníkem. ,, Jenže tu knihu musím nejdřív najít. Sice jsem viděl, odkud ji to děvče bralo, jenže nevím přesně, která to je. Na zámku je spousta knih. Naštěstí jsem měl možnost zabránit tomu, aby se s nimi hýbalo, přibližné místo taky vím, tak teď jen trefit správnou knihu.´´

Maminka se usmála:,, co je to pár dní hledání, hlavně, že víme, co máme hledat. Po těch stoletích, co jste se neviděli už tu chvíli vydržíte.´´

,, Zdá se mi to nebo se kastelán celý rozzářil?´´ šeptla Markétka směrem k Otíkovi. ,, Nezdá, taky to vidím a jsem moc rád, že to takhle dopadlo. Moc by mě netěšilo, kdyby jste nám pomohli a Božík s paní Jenovéfou dál zůstali strašit tady na hradě.´´

Markétka posmutněla. Myslela na to, že teď všichni zmizí a jí tady bude smutno. Už si na ně přece jen zvykla a představa, že si nebude mít večer s kým povídat pro ni moc veselá nebyla.

,, Nebuď smutná,´´ ozval se vedle ní Božíkův hlas. ,, My se přece neloučíme. Pokud se to podaří, budu bydlet na zámku a budeme se potkávat kdykoliv budeš chtít.´´ ,, No jo, to je pravda a já Ti budu posílat po vodě dopisy´´ přidal se Otík.

Rodiče zatím s Honzou, panem Božetěchem a Šupinkou domlouvali další postup.

,, Musíte ještě čtrnáct dní vydržet, ráno odjíždíme na dovolenou´´ omlouval se Jenda Šupinkovi. Ten jen mávnul rukou:,, co je to čtrnáct dní, to už je maličkost. Když si mám teď s kým popovídat, tak už mi to uteče´´ otočil se na tatínka. Ten jen s úsměvem přikývnul a těšil se na teplé letní večery, které stráví se Šupinkou povídáním u pivka.

Pan Božetěch se domluvil s Markétkou a Martinem, že příští den přijdou těsně před koncem otevírací doby na zámek a jakmile se zavře, pomůžou mu v knihovně hledat knihu, ve které je odpouštěcí formulka. Kastelán si totiž ani za nic nebyl schopný vzpomenout, ve které části knihovny se kniha nachází, natož jak vypadá. Bylo tedy nutné knihovnu systematicky prohledat . Děti slíbily, že přijdou a budou hledat tak dlouho, dokud formulku nenajdou. To ovšem netušily, kolik je v zámecké knihovně knih.

Dny ubíhaly, pomalu se blížil den, kdy měl tatínek s Jendou odvézt Otíka se Šupinkou do jižních čech. Martin s Markétkou teď odcházeli ze zámku dřív, aby si ještě užili poslední chvíle s Otíkem. Pan Božetěch posmutněl, doufal, že se jim podaří zlomit kletbu, než vodníci odjedou. Nejdřív zůstával v knihovně i po odchodu dětí a hledal sám, nakonec to skoro vzdal a odcházel s nimi na hrad, posedět si se Šupinkou. Ono je taky těžké hledat něco, když ani nevíte co. A potom se to najednou stalo. Dva dny před odjezdem děti zase prohledávaly knihovnu, když najednou z police vypadla knížka. Byla nenápadná, ne moc velká a vůbec nevypadala jako čarodějná kniha. Martin ji zvednul a chtěl ji dát zpátky do police.,, Ukaž´´ natáhla ruku Markétka. ,, Když už vypadla, aspoň se mrknu, co v ní je.´´ Otevřela knížku a užasle zírala na klikyháky, které zaplňovaly stránky knihy. Chvíli listovala a asi vprostřed knihy objevila text. Nedával sice žádný smysl, vlastně mu vůbec nerozuměla, ale přesto se jí zdálo, že už ho někdy viděla.

,, Pane Božetěchu, pane Božetěchu něco jsem našla´´ volala Markétka a rozběhla se k pokladně, kde pan Božetěch ještě počítal tržbu.

,, Ukaž´´ zvednul hlavu a málem mu peníze vypadly z ruky. ,, To je přece ono, Ty jsi šikulka.´´

,, To já ne, vypadla z police úplně sama´´ hlásila Markétka.

Pan Božetěch zaklapnul dvířka od trezoru: ,, tržba počká, musíme hned vyzkoušet, jestli to funguje´´ prohlásil.

Zavolali Martina, zamkli bránu a vydali se do kopce ke hradu. Pan Božetěch se celou cestu strachoval, jestli to bude fungovat, když to přečte on, taky mu přece bylo odpuštěno, byl taky hříšník. V polovině kopce už sotva popadal dech, protože pořád lamentoval.

,, Tak už dost nebo tam ani nedojdeme. To Vaše mluvení nás zdržuje v chůzi´´ zlobila se Markétka a zamračila se, aby bylo vidět, že to myslí vážně. Kastelán jen kývnul a zmlknul. Za chvíli stáli před bránou do hradu. Po chvíli, když se vydýchali, Martin zazvonil.

,, Jste tu dnes brzo´´ usmívala se ve vratech maminka. ,, Mami, našli jsme tu knihu, podívej´´ ukazovala Markétka svůj objev.

,, Tak sláva, nakonec to zvládneme všechno naráz´´ smála se maminka. ,, Běžte nahoru, natočím pivo pro pana Božetěcha a hned přijdu. Ne abyste začali beze mě´´ pohrozila a vběhla do pokladny.

Druhý den si tatínek udělal procházku na zámek. Sešel z kopce dolů a zahnul k bráně. Bylo krátce po deváté hodině, brána zámku byla otevřená a po cestičce ke vratům už proudil dav turistů. Zdejší zámek byl označovaný jako perla renesance. Od brány vypadal opravdu úchvatně – opravená fasáda zářila v letním slunci a zahrada před ním mu dodávala pohádkový nádech. Tatínek se na chvíli zastavil u brány a vychutnával si ten pohled. Potom si povzdychnul a vydal se směrem k pokladně. Zeptal se, kde najde kastelána a brigádnice, kterých tu bylo v létě vždycky dost ho poslala mávnutím ruky někam do zámku. Tatínek pokrčil rameny a vydal se nejdřív po schodišti směrem k bytu, který měl kastelán jako potomek majitelů vyhrazený. Po několikerém zaklepání se otevřely dveře a v nich stál zamračený mužíček.

,, Dobrý den pane Božetěchu´´ začal tatínek a jak to vyslovil, uvědomil si, že kastelán má stejné jméno jako kluk, který straší na hradě. Protože se na chvíli odmlčel, kastelán řekl:,, no?´´

Tatínek se vzpamatoval, rychle si srovnal myšlenky, zavrhl původní plán a rozhodl se, že půjde na kastelána s fíglem.

,, Zítra jak víte začínají prázdniny a tak pořádáme malou oslavu. Byli bychom moc rádi, kdybyste přijal naše pozvání a přišel taky.´´ Tatínek si oddechl, že to má za sebou a tázavě se podíval na zamračeného mužíčka.

,, V kolik?´´ zeptal se pan Božetěch.

,,  V sedm?´´ zeptal se tatínek. ,, Vím, že chvíli trvá, než se všechno zavře a spočítá, ale sedmá by byla ideální. Samozřejmě pokud se Vám to hodí.´´

,, Budu tam´´ odpověděl zase krátce kastelán a tatínek se nestačil divit, jak to šlo jednoduše. To ještě netušil, jaké překvapení je všechny čeká další den.

První prázdninový den měli všichni na hradě spoustu práce. Turisté se courali bránou od rána, den utíkal a najednou byl podvečer. Maminka s tatínkem vyprovázeli poslední návštěvníky, počítali tržbu a děti zatím proběhly hrad. Dělaly to každý den, aby náhodou někoho nezapomněli nahoře na hradbách nebo ve studni. Všechno bylo v pořádku, tatínek zamknul bránu a začali chystat oheň. Maso a špekáčky připravila maminka, tatínek se zase těšil, jak dá ochutnat Šupinkovi slivovici a jak  seznámí vodníka se svým kamarádem, který jim bude při převozu pomáhat. Pozval ho totiž taky, aby už to definitivně doladili – jak řekl.

Maminka měla trošku obavy, jak bude reagovat pan Božetěch, až uvidí duchy. O tatínkova kamaráda strach neměla, prohlásila, že je stejně praštěný jako tatínek, tudíž se nemůže nic stát.

Martin s Markétkou neměli strach z ničeho, věřili, že všechno vyjde. Po šesté hodině ze studny vystoupil Šupinka s Otíkem. Prý se Otík už nemohl dočkat, prohlásil Šupinka, ale Otík mrkal na Markétku, že tatínek byl taky celý nesvůj.

Paní Jenovéfa s Božíkem se vyloupli z obláčků chvíli po půl sedmé. To už zvonil u brány tatínkův kamarád Jenda, který se taky nemohl dočkat seznámení. Když uviděl skupinku u ohniště, otevřel a zavřel pusu, polknul a potom se s napřaženou rukou a slovy: ,, já su Honza´´ hnal přímo k Šupinkovi. Maminka jen obrátila oči se slovy: ,, neříkala jsem to?´´

Po bouřlivém přivítání a přípitku slivovicí začali ,,chlapi´´ probírat podrobnosti přesunu. Než to dořešili, bylo sedm a všichni napjatě čekali, až zazvoní znovu zvonek a přijde kastelán. Čas si krátili pojídáním masa a buřtů, jen paní Jenovéfa a Božík se pohupovali vzduchem a každou minutou byli smutnější. Najednou Martin vyskočil: ,, Už je tady, slyšel jsem zvonek´´ a rozeběhl se dolů k bráně. Za chvíli se vracel a za ním se pomalu šoural kastelán.

,, Vítám Vás, jsme moc rádi, že jste přišel´´ šla mu naproti s úsměvem maminka. Kastelán se taky pokusil o úsměv, podal mamince ruku a přitom se podíval směrem k ohništi. Ruka zůstala ve vzduchu, brada se mu roztřásla a pronesl tiše: ,, Jenůfko, věděl jsem, že tady musíš někde být. Nevěřil jsem, že bys mi zmizela napořád.´´ Paní Jenovéfa sebou škubla, když zaslechla kastelánův hlas a pomalu se snesla blíž k němu. ,, Ale to přece není možné. Jak to, že jsi živý?´´ Potom se otočila k ostatním, kteří stáli a nechápali, včetně Božíka, který se snažil kroutit hlavou, ale jak se pohupoval ve vzduchu, vypadalo to, že se otáčí celý.

,, Dovolte, abych představila – můj manžel, hrabě Božetěch, majitel tohoto panství.´´

Všichni ztichli a čekali, co bude dál. Tatínek s Jendou a dokonce i Šupinka se podívali na prázdné skleničky. Vypadalo to, jako by si mysleli, že to co se momentálně děje se jim zdá po slivovici.

První se vzpamatovala Markétka: ,, pokud je to Váš manžel, musí mu být aspoň pět set let´´ konstatovala.

,, Přesně šest set třicet čtyři´´ odpověděl jí pan Božetěch. ,, Než budete pokračovat v otázkách, dovolte, abych vysvětlil jak se přihodilo, že dělám kastelána na vlastním zámku.´´

Když ráno maminka lístek četla, kroutila hlavou a nechápala, co se děje. Děti svorně tvrdily, že o ničem neví a to ji jen utvrdilo v domněnce, že naopak něco vědí, ale nechtějí nic říct. Přestala proto vyzvídat a rozhodla se, že si bude během dne dávat pozor. Dopoledne se nic nedělo. Děti byly ve škole a tatínek se choval jako vždycky. Markétka s Martinem se přihnali ze školy, splnili si svoje každodenní povinnosti a zase se zdálo, že je všechno v normálu. Jenže maminčiným bystrým očím neuniklo, jak si co chvíli špitají s tatínkem a významně na sebe pomrkávají. Těsně před šestou hodinou se děti rozběhly nahoru do hradu. Nebylo by to nic divného, kdyby hned za nimi nezamířil nahoru i tatínek. Maminka dělala jako by si toho nevšimla. Zamkla bránu a potom se pomalu vydala na směrem na vnější nádvoří. Vyšla po schodech, prošla kolem koroptvárny a uviděla u máčedla malou skupinku. Poznala děti i tatínka, ale tak tak se stihla schovat, aby náhodou někdo z nich neuviděl ji – tedy aspoň prozatím. Viděla, že o něčem zaujatě diskutují, ale byla dost daleko na to, aby slyšela o čem je řeč. Dobře věděla, že odtud se blíž nedostane, seběhla proto po schodech dolů a vydala se druhou stranou po jižní cestě. Došla nahoru a pomalu se sunula kolem popraviště tak, aby nebyla moc vidět. Po chvíli pochopila, že by si jí nikdo nevšimnul i kdyby dupala jako stádo slonů. Seděli u máčedla a diskutovali o něčem veledůležitém – tedy aspoň to tak vypadalo. Tatínek držel nějaký papír, ukazoval na něj a všichni ho zaujatě sledovali. Maminka se posunula ještě kousek blíž a doufala, že zaslechne něco z hovoru. Jenže jak se pohnula, uviděla ji Markétka:,, jé, ahoj mami. Co Ty tu?´´

,, Trochu divná otázka, já tu bydlím, vzpomínáš?´´ odpověděla maminka, přestala se schovávat a vykročila směrem ke skupince. ,, Spíš bych se měla ptát já, co to tu vyvádíte.´´

Všichni, co tam stáli se po sobě rozpačitě podívali. Tatínek se nadechnul, vypadalo to, že chce začít s vysvětlováním.

,, Já to vysvětlím mami´´ ujala se rychle slova Markétka. Zatím co maminku zasvěcovala a současně seznamovala s tajemnými obyvateli hradu, tatínek dál něco řešil se Šupinkou.

Druhý den, hned jak se za posledním návštěvníkem zavřela brána, přitočila se Markétka k tatínkovi:,, tati, prosím Tě, mohl bys jít se mnou nahoru do hradu?´´

,, Nepočkalo by to chvilku? Potřebuju, aby se tatínek podíval na zámek, nějak se zasekává´´ ozvala se maminka.

Markétka neodpověděla, jen se otočila k tatínkovi a sepjala ručičky v prosebném gestu.

,, Dobře, zajdu nahoru, na zámek mrknu potom. Zamčeno už máme, tak co´´ rozesmál se tatínek, chytil Markétku za ruku a rozběhli se po jižní cestě nahoru na nádvoří. Po cestě se pěkně zadýchali, přece jen to bylo do kopce. Tatínek se na chvíli zastavil, aby se vydýchal a vtom uviděl u máčedla nějaké postavy. ,, A kruciš, někoho jsme tu zapomněli. Myslel jsem, že jsi hrad prošla´´ otočil se na Markétku.

,, Taky ano, to nejsou návštěvníci´´ špitla Markétka. Pak si dodala odvahy a vykročila směrem ke skupince postav.,, Pojď tati, představím Tě.´´ Tatínek popošel blíž a rozeznal v hloučku i Martina.,, Co to má znamenat, máte maškarní nebo co? Proč jste mi o tom nic neřekli?´´ zlobil se už tatínek. Markétka šla pomalu vedle něj a špitala, že hned všechno vysvětlí. Mezitím došli dost blízko a tatínek viděl, že ne všechny masky jsou děti, že jsou tam i dospělí.,, Tak to už přestává všechno. Když něco takového napadne děti, ještě to pochopím, ale dospělí by snad měli vědět, že po zavíračce tady bez povolení správy hradu nemají co dělat´´ zvyšoval tatínek hlas a přibližoval se k vodníku Šupinkovi. Když přišel ještě blíž, zjistil, že ta ženská, co je převlečená za bílou paní se mu směje. Paní Jenovéfa se mu samozřejmě nesmála, jen se usmívala svým zvláštním způsobem. To ale tatínek nemohl vědět a než to Markétka stačila vysvětlit, rozkřikl se:,, Že se nestydíte, taková stará a hraje si tu na bílou paní a ještě se mi směje.´´ Paní Jenovéfa jen vydechla a zmizela. Než tatínek stačil zjistit, že je vážně pryč, rozčílil se Šupinka: ,, Jaká stará, co si to dovoluješ človíčku?´´ Tatínek se k němu otočil a zřejmě chtěl pronést nějakou další urážku. Vtom se na něho snesla sprška vody a celého ho zlila. Tatínek se nechápavě rozhlédl po obloze, ale nikde ani mráček. Potom se otočil na děti, ale ty byly suché.

,, Tati, prosím Tě, už dost, já Ti všechno vysvětlím. Jen nevím, jestli to pochopíš.´´ Markétka mluvila rychle, aby nedošlo k nějaké další urážce nebo něčemu ještě horšímu. Tatínek se totiž podezřele rozhlížel a děti měly podezření, že hledá klacek, kterým by přetáhnul Šupinku. ,, No Markéto…´´ nadechl se znovu tatínek, protože nevěřil svým uším. Jeho holčička pochybuje o tom, že by něco nepochopil.

,, Tati, potřebujeme Tvou pomoc, proto jsme Tě sem pozvali a ne proto, abys urážel místní duchy.´´ No, teď mu to Martin teprve vysvětlil!

,, Místní co?´´ Tatínek už ze sebe víc nedostal, protože se slova ujala Markétka. Snažila se tatínkovi všechno vysvětlit, ale nebylo to vůbec lehké. Tatínek nevěřil ani potom, co viděl zmizet paní Jenovéfu a co ho Šupinka pokropil.

Po chvíli vysvětlování, které nikam nevedlo si Otík povzdychnul: ,, Tati, nedá se nic dělat, musíme pana kastelána přesvědčit jinak.´´ Nato zatleskal a odněkud shůry se zase snesl obláček, ze kterého vyplula paní Jenovéfa. Tatínek otevřel a zase zavřel pusu a zdálo se, že ani nedýchá. Paní Jenovéfa se snesla vedle tatínka a řekla svým zvonivým hlasem: ,, Už nám věříte a pomůžete, prosím?´´ Chvíli trvalo, než se tatínkovi vrátil hlas. Obrátil se k Markétce a Martinovi:,, Mamince ani slovo, nemusela by to pochopit.´´ O tom si Markétka myslela své, ale zatím mlčela.

,, Co bude potřeba udělat?´´ otočil se tatínek k Šupinkovi, myslel si totiž, že to celé je z jeho hlavy.

,, To se musíte zeptat Markétky, to ona vymyslela celý plán. Vlastně dva, protože vysvobodit ze zakletí paní Jenovéfu a Božetěcha je věc jedna a přestěhovat nás k příbuzným do jižních Čech zase jiná.´´

,, Tak šéfko, seznamte nás s plánem. Ale, abychom neseděli na sucho – dáte si pivo?´´ otočil se tatínek na Šupinku.

,, Velice rád, tento lahodný mok jsem nepožil alespoň tři sta let´´ zatetelil se Šupinka.

,, A co si dá milostivá?´´ otočil se tatínek na paní Jenovéfu.

,, Nic, děkuji. Na rozdíl od vodníků jsem skutečně duch a ti nejedí a nepijí´´ usmála se paní Jenovéfa.

,, Dobrá, jdu pro to pivo. Martine, pojď se mnou a vezmeš děckám nanuky, pořád je ještě horko.´´

,, Jen pro Otíka tati, Božík je taky duch.´´ Tatínek jen kývnul a rozběhli se dolů.

Maminka byla v kanceláři zabraná do papírů a ani nepostřehla, že tatínek točí pivo a Martin bere z mrazáku nanuky.

Vyběhli znovu nahoru a usadili se k válečné poradě, jak to nazval tatínek.  Markétka vysvětlila, jak to vymyslela a tatínek k tomu řekl: ,, vymyslela jsi to dobře. Převézt vodníky nebude problém, jen musíme po trase zajistit dostatek vody, v tom vedru to nebude žádná legrace, ale to ještě doladíme. Horší bude přesvědčit toho protivu ze zámku, aby pomohl zrušit to kouzlo. Nic vážení, už je dost pozdě. Beru si čas do zítřka, musím všechno promyslet, taky se vzpamatovat s dnešního setkání s Vámi, protože to by mi nikdo nevěřil a nejspíš bych skončil někde na psychině, kdybych to někomu řekl´´ smál se tatínek. Poté se dohodli, že se sejdou zase další den ve stejný čas, pokud to bude možné, a rozloučili se.

Tatínek s dětmi se vrátili domů. Maminka se ještě probírala fakturami a čert ví, čím ještě. V klidu se navečeřeli a než se maminka vrátila z kanceláře do bytu, probírali podrobnosti následujících akcí. Potom už bylo pozdě, děti se přestěhovali do pokojíčku, protože už sotva mrkali a tatínek ještě chvíli seděl s maminkou u televize. Celou noc se pak převaloval, nemohl usnout a přesvědčoval se, že se mu nic z toho, co v podvečer viděl nezdálo. Navíc si ještě dělal starosti, aby se jim všechno povedlo, aby vodníci vydrželi namáhavou cestu do jižních čech a aby starý mrzout, kastelán na zámku byl přístupný dohodě. Když tatínek konečně k ránu usnul, zdály se mu děsivé sny. Přesto vstal ráno velice brzo, napsal v rychlosti mamince na lístek, že musí něco nutného zařídit, ale do otvíračky se určitě vrátí, opatrně nastartoval a vyjel ze vrat.

Druhý den se Markétka nemohla dočkat, až rodiče odejdou. Snažila se zaplašit děsíky, že třeba z kina sejde a podobně. Odpoledne vyplnila jako obvykle, postarala se o zvířata, zkontrolovala kobylce Zuzaně nohu, nová podkova zářila zespodu na kopytu. Potom Markétka vzala psy a šla je nechat prolítat do lesa.

Když se vrátili, byl tak zrovna čas k večeři. Nejdřív dostali psi, pak se šla najíst Markétka. Ještě pomohla mamince s nádobím a rodiče se pomalu chystali k odchodu. Ještě pár obvyklých napomenutí, klapla brána a hrad ztichnul.

Markétka chvíli čekala, sledovala hodiny a když se blížil čas, zavolala na Martina: ,, jdu na počítač do kanceláře, abych měla klid.´´ Než Martin stačil odpovědět, vyběhla ze dveří. V tu chvíli úplně zapomněla, jak zvědavého má bratra. Jen za ní dveře zaklaply, Martin si pomyslel, že to není samo sebou a umínil si, že ji za chvíli zajde zkontrolovat – jen tak pro jistotu.

Když Markétka vyšla ze dveří, hned uviděla Otíka. Postával u brány a vedle něho stál ještě jeden pán. Byl také celý zelený a z fraku mu kapala voda. ,, To je tatínek´´ představil pána Otík. Pán se lehce uklonil,, vodník Šupinka jméno mé´´ pronesl obřadně a podal Markétce ruku.

,, Když jsem řekl tatínkovi, že se pokusíš Božíkovi pomoct, chtěl Tě poprosit, jestli bys něco nevymyslela i pro nás.´´

,, Vy jste taky zakletí?´´ otočila se Markétka k vodníku Šupinkovi přímo.

,, To ne, my bydlíme ve strouze u mlýna pod hradem. Jenže je tam už málo vody, pomalu vysychá a my se odtud sami nemůžeme dostat. Všichni naši příbuzní bydlí buď ve velkých rybnících v jižních čechách nebo ve větších řekách. Rádi bychom se dostali k nim. Naše naděje by byla velká voda, která by nás odtud odnesla. Jenže poslední byla před sto padesáti lety a ta vzala jen Otíkovu maminku. Nemůžu poslat ani poštovní ryby se vzkazem k příbuzným, jestli u nich náhodou není. Za jedno tu už ani žádné sumce nemám a pak je tak málo vody, že by do větších toků prostě nedoplavali. Takže vlastně vůbec nevíme, co se s Ploutvičkou stalo´´  posmutněl Šupinka.

Markétka se na chvíli zamyslela a pak prohlásila, že to bude maličkost, k tomu, aby jim pomohla žádný internet nepotřebuje. Pak se začala rozhlížet, jako by někoho hledala. Otík pochopil a zatleskal. V tu chvíli se na zem snesly hned dva obláčky. Z jednoho se vyloupl  Božetěch, ze druhého paní Jenovéfa. Když se přivítali s Otíkem a panem Šupinkou, zavedla je Markétka do kanceláře a zapnula počítač. Když se rozsvítila obrazovka modrým světlem, Otík i Božetěch nevědomky ucouvli a paní Jenovéfa sepjala ruce.

,, Co je to za čáry?´´ zeptal se pan Šupinka.

,, Žádné čáry, ale počítač. Tady v tom malém přístroji najdeme všechno, co budeme potřebovat k osvobození paní Jenovéfy a Božíka´´ vysvětlovala Markétka.

Zatím se už objevila na monitoru stránka vyhledávače. Markétka zadala jméno šlechtického rodu a za pomlčku ještě napsala poslední potomek. Ve chvíli se objevil na obrazovce šlechtický erb, nějaký článek a fotografie staršího pána. Markétka na něho chvíli zírala a pak vykřikla: ,, já ho přece znám, a Vy určitě taky, je to kastelán ze zámku.´´

Paní Jenovéfa překonala nedůvěru a pomalu se přiblížila k monitoru. ,, Máš pravdu, je to on. A je tu něco napsáno.´´

,, Poslední potomek starého šlechtického rodu pracuje jako kastelán na vlastním zámku´´ přečetla Markétka.

,, A máme to vyřešené, jen se s ním musíme domluvit´´ jásala Markétka, ale pak posmutněla. ,, Jen mám strach, že to půjde těžko, je to takový starý protiva.´´

Nestihla už dokončit myšlenku, protože v té chvíli se otevřely dveře a stál v nich Martin. ,, Markéto, co to tady…´´ začal, pak vytřeštil oči a otevřel pusu. ,, Neječ,´´ zareagovala hned správně Markétka, skočila k Martinovi a zakryla mu dlaní pusu. Než sundala dlaň, představila Martinovi své hosty a vysvětlila mu v rychlosti, co se děje. Tím předešla tomu, aby se Martin rozkřičel a vyděsil všechny kolem.

,, No a teď musíme vymyslet, jak to udělat´´ končila své vyprávění.

,, Páni, Ty jsi teda ségra, neřekneš, že tu mám tak bezva kámoše, to budou kluci koukat.´´

,, To teda nebudou, protože nikomu nic neřekneš´´ zlobila se Markétka.

,, Kdo mi v tom tak asi zabrání?´´

,, Třeba já,´´ ozval se Šupinka, zlehka fouknul a Martin byl hned mokrý od hlavy až k patě.

,, Nebo já´´ usmál se Božík, zatočil se, Martin se vznesl do vzduchu a zůstal tam viset.

,, To stačí, on už to pochopil, že?!´´ otočila se Markétka spíš s příkazem než s otázkou k bratrovi. Martin neodpověděl, jen horlivě kýval hlavou. Božík ho opatrně snesl na zem. Paní Jenovéfa se usmála a prohlásila, že už budou muset jít a vodník Šupinka se přidal.

,, Za chvíli přijdou Vaši rodiče, nemusí nás tu vidět, sejdeme se zase zítra u máčedla.´´ Pak lusknul prsty a oba s Otíkem zmizeli. Martin jen koukal. Paní Jenovéfa a Božík se vznesli do vzduchu, proměnili se v obláčky a zmizeli taky.

Martin stál a skoro ani nedýchal. Markétka ještě něco hledala v počítači, po chvíli ho vypnula a vzala bratra za ruku.

,, Půjdeme domů, řeknu Ti, co jsem vymyslela. Potřebuju, abys mi pomohl.´´

Na to Martin slyšel. Probral se z transu, kývnul hlavou a rozeběhl se za Markétkou domů.

Když se rodiče vrátili z kina, obě děti už spaly.

                                   Kapitola čtvrtá – Božíkův trest

Paní se smutně usmála: ,, vlastně nic hrozného. Tedy, jak se to vezme´´ zamyslela se.

,, On byl Božík hodně živé dítě. Nedal nikomu pokoj, pořád vymýšlel nějaké lumpárny. Jak rostl, bylo to stále horší. Snažila jsem se ho omlouvat, vysvětlovala jsem mu, že takto se nikdo chovat nesmí, zvláště šlechtic ne. A budoucí majitel panství už teprve ne. Měl učitele, vychovatele, dokonce i karatele, ale nebylo to nic platné. Nakonec z něho všichni měli strach. Jednou jsem to už nevydržela a řekla jsem nahlas, že takový zlý kluk snad ani není můj a ať si ho vezme čert. Čert ho sice nevzal, ale někdo moje rouhání slyšel a od té doby byl Božetěch neviditelný. Nezmizel úplně, občas provedl nějakou lumpárnu, ale už se to dalo vydržet. Jen já jsem se strašně trápila, že jsem přišla o svého chlapce. Nakonec jsem se utrápila. Byla jsem však potrestaná za své rouhání a po smrti jsem zůstala v podobě, ve které mě vidíš. Jsem odsouzená toulat se po hradbách. Aspoň, že jsem se svým synkem.´´ Paní Jenovéfa se rozplakala.

Markétce bylo najednou smutno, i Otík se přestal pitvořit.

,, Není nějaké řešení, jak Vás toho prokletí zbavit?´´ zeptala se po chvíli Markétka.

,, Pokud vím, musel by nám nějaký potomek našeho rodu odpustit, ale teď už snad žádný nežije.´´

,, Když mi řeknete celé jméno, mrknu na net.´´ Markétka horečně přemýšlela a vůbec jí v té chvíli nedošlo, že ani paní Jenovéfa ani Otík nemůžou vědět, co to je. Otík se taky hned zeptal: ,, na net? Co to je, nějaká věštecká koule nebo co?´´

,, Ale ne, myslím internet, tam člověk najde všechno. Zítra večer jdou naši do kina, dáme si tentokrát schůzku dole u brány a já Vám ukážu nejen internet, ale věřím, že tam najdeme nějakého Vašeho příbuzného.´´

Paní Jenovéfa se usmála, kývla hlavou a vznesla se nahoru na hradby. Otík prohlásil, že určitě přijde taky a zmizel ve studni. Markétka se rozhlídla a teprve si uvědomila, že už je skoro tma. ,, Jejda, to bude asi zle´´ řekla si a rozběhla se dolů .

,, Ty jsi tam usnula?´´ kroutila hlavou maminka. ,, Zítra musíš být doma včas, jdeme do toho kina.´´

,, Neboj mami, nezapomenu´´ usmála se Markétka a šla spát s pocitem, že snad zítra na internetu najde to, co potřebuje a pomůže paní Jenovéfě a Božíkovi. A to ještě netušila, že ji večer čeká další překvapení.

                                            Kapitola třetí – Otík a Božetěch

Druhý den jí školní výuka vůbec neutíkala. Nemohla se soustředit, byla roztěkaná, i když jindy sledovala výklady v hodinách se zaujetím. Martin si z ní dělával legraci a mluvil o ní jako o ,, naší šprtce.´´

Po skončení vyučování vystřelila nahoru ke hradu, ani na bráchu tentokrát nepočkala.

,,Markéto, co šílíš?´´ Nechala bratra i s nezodpovězenou otázkou daleko za sebou. Až když doběhla domů, uvědomila si, že do schůzky se zeleným klukem jí zbývají ještě minimálně tři hodiny. Snad mi dnes řekne, jak se jmenuje, přemýšlela Markétka, zatím co uklízela u zvířat, podestýlala a chystala krmení. Byla to její každodenní povinnost, ale hlavně radost, milovala totiž všechna zvířata.

Na hradě měli kromě dvou psů ještě kobylku, ovečku, které se říkalo Ovinka, kozlíka Matěje, několik slepic a králíky. To všechno měla na starosti Markétka. Nahoře na hradbách a ve věži sídlily poštolky, ale ty byly soběstačné. Markétku potřebovaly pouze tehdy, když náhodou vypadlo z hnízda mládě. To pak pomohl i tatínek, ptáčátka dali do klece a krmili tak dlouho, dokud to bylo nutné. Zatím se ještě nestalo, že by některá mladá poštolka uhynula, všechny povyrostly a odletěly.

Další členové zvěřince byli dva obrovští psi – Alén a Ashley. Přes den byli ve výběhu, ale po zavření brány byl celý hrad jejich.

Markétka už pomalu končila s úklidem, když zjistila, že kobylka kulhá. Zvedla jí nohu a hned jí bylo všechno jasné – chyběla podkova. Ztratila ji zřejmě včera, když jezdily kolem hradu. Honem dokončila úklid a běžela ještě zavolat kováři. Pan Matoušek, který kobylku koval, slíbil, že si udělá hned ráno čas, ať ji tatínek přiveze. Markétka to  tatínkovi řekla a pro jistotu napsala vzkaz a položila ho k telefonu. Tak měla jistotu, že si rodiče vzkazu všimnou a kováře si připomenou.

Byla tak zabraná do práce, že málem zapomněla… Když se podívala na hodiny, bylo právě za minutu šest. Odcházeli poslední návštěvníci a maminka zamykala bránu.

,, Mami, jdu si číst na hradby´´ zavolala Markétka na maminku, popadla knížku a už běžela po schodech na vnější nádvoří.

Zeleného kluka zahlédla hned, jak vyšla po schodech. Seděl u máčedla a vesele na ni mával.

,, Zapomněla jsem se minule zeptat, jak se jmenuješ.´´

,, Otík´´ odpověděl kluk.

,, Otík? Trochu divný jméno pro hastrmana, nemyslíš?´´ rýpla si Markétka.

,, U vodníků je to tak, že každé jméno se může použít jen jednou. Není nás zase tolik, tak si mysleli, že se jména nevyčerpají. Jenže takový Česílko, Volšoveček, Brčál a další vodnická jména jsou už vyčerpaná z dob, kdy bylo ještě na světě vodníků hodně. No a na mě už žádné nezbylo, tak mi maminka dala jméno Otík. Zní to sice divně, ale za těch dvě stě let, co jsem na světě, mi to už ani nepřijde´´ vysvětloval statečně Otík Markétce a snažil se nevšímat si úsměvu, který se jí objevoval na tváři. ,, A Ty se jmenuješ jak?´´

,, Já jsem Markéta.´´

,, Hezké jméno´´ zasnil se Otík. ,, Nebyla jsi včera moc mokrá? On totiž tatínek nerad vidí, když se bavím s lidmi.´´ Pak se zamyslel: ,, Vlastně jsem to ještě nikdy neudělal, ono taky nebylo moc s kým si tady povídat. Ale proč se potom tatínek zlobí? Musím se ho na to zeptat´´ ukončil svoje úvahy Otík a otočil se k Markétce. ,, Řeknu Ti tajemství, chceš?´´ Než Markétka stihla kývnout, že chce, z ničeho nic se zvedl vítr, zakroužil nad máčedlem, zvedl klacík a klepnul Otíka do hlavy.

,, Tak se nezlob, jestli nechceš, už o Tobě mluvit nebudu´´ řekl Otík někam do vzduchu. Odněkud shora se ozvalo slabounké šustění a Markétka rozeznávala slova: ,, Teď už je to jedno, nemyslíš? Všechno jsi vyžvanil a přitom dobře víš, že maminka nechce, aby se o nás vědělo.´´

,, O Vás?´´ podivila se Markétka. ,, Je Vás tu víc? Ty jsi taky vodník?´´ Pak se zarazila, protože Otík zakroutil hlavou:,,musíš pořád žvanit? Ty jsi fakt k nezastavení, nikoho takového jsem ještě nepotkal.´´

,, Tak promiň, ´´ urazila se Markétka, ,, já můžu zase jít.´´ Vůbec to ale nevypadalo, že by chtěla odejít. Však byla pořádně zvědavá, kdo s nimi na hradě ještě bydlí.

,, Vodník, já padám´´ zašustilo to ze vzduchu a vedle Markétky se snesl malý obláček. Chvíli se vznášel nad zemí a potom se z něho vyloupnul další kluk, tentokrát bílý, skoro průhledný. Markétka seděla tiše jako pěna a čekala, až se jí kluk představí.

,, Zázrak, Markéta ztratila řeč´´ neodpustil si Otík poznámku a zasmál se.

Bílý kluk se obřadně uklonil a představil se: ,, jsem potomek posledních majitelů tohoto hradu. Mé jméno je Božetěch. Bydlím tu ještě s maminkou a…´´ dál se už Božetěch nedostal, vzdychl a zmizel.

,, A jéje, to bude zle´´ vzdychnul si Otík. ,,ona totiž Božíkova maminka nechce, aby se o nich vědělo. Stejně jako tatínek. Shodli se na tom, že si tady budeme v klidu strašit a lidem se budeme vyhýbat. Jenže ono se řekne strašit, když vlastně není koho, že?´´ Obrátil se s dotazem na Markétku. Ta už se smála na celé kolo a prohlásila, že tak užvaněného kluka ještě nepotkala a nechápe, proč ji pořád okřikuje, když mluví stejně tolik co ona.

Otík se nejdřív zamračil a pak řekl, že se nemůže divit, když asi pět set let s nikým nepromluvil.

,, Neříkal jsi, že je Ti dvě stě let?´´ rýpla si Markétka, ale Otík ji neposlouchal a pokračoval v samomluvě.

,, Teď si to musím vynahradit, ne?´´ zeptal se a otočil nevinný pohled na Markétku. Ta ale už přemýšlela o něčem docela jiném a taky se na to hned zeptala: ,, on je Božetěch strašidlo? A co provedl?´´

,, Nevím přesně, musela by ses zeptat paní Jenovéfy.´´

,, Mluvili jste o mě?´´ ozvalo se odněkud shora. Pak to lehce zašustilo, zrovna jako když se objevil Božetěch a vedle Markétky se objevila hezká paní, celá v bílém. To už Markétka zírala s otevřenou pusou.

,, Ať Ti tam něco nevlítne´´ smál se Otík. ,, Markéta se jen ptala, co Božík provedl, že je zakletý. Tak jsem říkal, ať se zeptá Vás.´´

1. KAPITOLA

Nad malým moravským městečkem se tyčí zřícenina starého hradu.

Podle historických dokumentů byl vystavěný někdy ve 13. století. Od té doby se na něm podepsal zub času. Po letech slávy se majitelé rozhodli odstěhovat do zámku, kde měli víc pohodlí. Nenapadlo je bohužel nic chytřejšího, než strhnout střechy a část kamení ze zdiva použít na dostavbu zámku.

Netušili ale, že když se odstěhovali, přece jen někdo na zřícenině zůstal. Vlastně tehdy vůbec nikdo nevěděl, že jsou na hradě duchové.

Po letech nebo spíš stoletích, kdy byl hrad úplně opuštěný, se do strážního domku nastěhovala stará paní. Žila sama, jen s obrovským vlčákem, který ji bedlivě hlídal. Díky ní se čas od času otevřela brána zapomenutého hradu a pár nadšenců mělo možnost projít zříceninu, podívat se do sklepení a do staré studny, ze které se voda vytáčela obrovským kolem.

Paní dokonce naučila svého věrného psa, aby v kole šlapal a tak ukazoval, jak dříve vytáčeli obyvatelé hradu vodu ze studny.

Ale ani tehdy se duchové nijak neprojevili. I když, kdo ví, snad o nich stará paní i věděla, možná jí přítomnost duchů zpříjemňovala její samotu. V každém případě o nich nikomu nikdy neřekla.

Když stará paní zemřela, nastěhoval se na hrad nový kastelán s paní a dvěma dětmi. Aby hrad nebyl tak nevyužitý provedli nezbytné opravy a úpravy a otevřeli bránu hradu pro veřejnost. Pořádaly se tu šermířské turnaje, jarmarky a spousta dalších akcí, jak už to ve 20. století bylo a je dodnes.

Můžeme jen odhadovat, že někdy tenkrát se stalo něco, co probudilo duchy zpět do našeho světa.

Kastelánovy děti, Martin a Markétka, se na hradě rozhodně nebály. Proč taky, bydlely tu od mala, byly zvyklé na krásné letní dny, zrovna jako na podzimní plískanice, kdy na vysokém kopci, kde hrad stojí, skutečně kvílela meluzína. V zimě jezdily na sáňkách z kopce dolů, skoro až ke škole.

Martin byl pravý kluk, který trávil čas raději s kamarády než se sestrou. To Markétka byla raději sama, nebavilo ji trávit čas s kamarádkami, které soutěžily o to, kdo má dražší panenku, lépe se obléká nebo byl nejdál na dovolené. Věděla, že spolužačkám nemůže konkurovat. V létě je plná sezona a rodiče si čas na společnou dovolenou můžou udělat nejdřív na podzim, až se brána hradu zavře. Vůbec jí to ale nevadilo. Milovala letní podvečery, kdy se hrad uzavřel pro veřejnost. Pokud zrovna nebyla žádná akce, procházela se zříceninou, sem tam se zastavila na některé vyhlídce, odkud byl, obzvlášť za jasného počasí, krásný výhled do kraje. Pozorovala okolní kopce, z nichž každý má nějaké jméno. Markétku historie bavila, už dávno si přečetla, že ke každému jménu se váže nějaká  pověst. Stála nahoře na zřícenině a představovala si, jaké to bylo dřív, když byl hrad ještě obydlený, jak hradní posádka, která sídlila v hlásce, strážila nejen hrad, ale i kupecké stezky, které kolem hradu vedly.

                                          Kapitola druhá – zelený kluk

Jednoho dne se zase vydala nahoru směrem na vnější nádvoří. Měla rozečtenou knížku Strašidlo Cantervillské a nahoře na hradbách se to tak krásně četlo! Martin lítal někde s kamarády. Úkolů moc neměli, však budou za chvíli prázdniny. Markétka vyšla po schodech nahoru a pomalu se blížila ke studni. Najednou se zastavila a nevěřícně zírala směrem k máčedlu. Pro Ty, kdo neví, co je to máčedlo, musíme podat vysvětlení. Máčedlo byla  součást popraviště, které stálo o kousek dál. Vypadá jako bazének naplněný vodou a nad ním se tyčí dřevěné rameno. Kdysi sloužilo máčedlo k trestání nepoctivých kupců. Pokud byl kupec v podezření, že šidí zboží na ceně nebo na váze, byl posazen do koše, koš byl zavěšen na dřevěné rameno a poté spuštěn do vody. Kupec ve vodě strávil tolik času, než se přiznal, že podvádí.

A právě na kraji tohoto máčedla seděl kluk a něčím si pohazoval. Markétka se nebála, na hradě vyrostla a věděla, že přes bránu se sem nikdo cizí nedostane. Zřejmě tady kluka někdo zapomněl a už se po něm shání, takže je nevyšší čas ho poslat dolů. Došla ještě blíž, ale nezdálo se, že by o ní kluk vůbec věděl. Pokud ano, nedal to na sobě znát.

,, Co tady děláš?´ zeptala se, ale pak se zarazila. Kluk byl totiž celý zelený – nejen oblečení, ale i vlasy, tvář a ruce.

,, Jdeš na maškarní nebo co´´ oslovila ho znovu Markétka.

,, Ne, hraju žbluňkanou´´ odpověděl zelený kluk, aniž se otočil.

,, Děláš si legraci ? Cože to hraješ?´´ to už Markétka, dopálená odpovědí, začala zvyšovat hlas.

,, Žbluňkanou. Máš něco s ušima? A nekřič, vyplašíš mi žáby.´´

,, Tady žáby nejsou, co by tu dělaly?´´

,, Tak pojď blíž a uvidíš´´ odpověděl zelený kluk a konečně se otočil čelem k Markétce. Ta už si zatím nakročila, že  dojde blíž a drzého kluka si podá, ale zůstala stát, s nohou ve vzduchu a vydechla: ,, Ty jsi fakt zelený.´´

,, Bodejť ne, vždyť jsem taky vodník´´ odpověděl klidně kluk.

,, Vodník jo? To určitě. Jestli Tě někdo navedl, abys mě postrašil, máš smůlu. Nepovedlo se. A teď nech těch blbin a vstávej, odvedu Tě dolů a pustím ven.´´

Kluk se jen pousmál, lusknul prsty a byl pryč. To bylo i na Markétku moc. Nezačala sice ani ječet ani utíkat, ale točila se kolem dokola a hledala uprchlíka. Po chvíli se ozvalo:

,, Tak co, už jsem Tě přesvědčil?´´

,, Nevím sice, jak jsi to udělal, ale na to, abych věřila, že jsi vodník, to fakt nestačí. A mě hned tak nevyděsíš´´ odpověděla Markétka, pokrčila ramínky, otočila se a chtěla odejít.

,, Já Tě nechci děsit,´´ ozvalo se směrem od studny, ,, mě je tady jen smutno a nudím se. Tatínek mi nedovolí, abych se s někým kamarádil.´´

Markétka chvíli přemýšlela a pak se vydala ke studni. Zelený kluk seděl na okraji studny a houpal nohama.

,, Jak mě přesvědčíš, abych uvěřila, že jsi vodník? Taky by mě zajímalo, kde jsi se tu vzal ´´ chrlila ze sebe Markétka jednu otázku za druhou.

,, Zpomal´´ zašermoval rukama zelený kluk, ,, meleš jako mlýnské kolo.´´

Teď se Markétka urazila: ,, dovol, tak se s dámou nemluví´´ pronesla důstojně.

Zelený kluk se rozesmál: ,, Dámy nosí krásné šaty a klobouky a necourají se po venku v pánských kalhotách.´´

,, Ty asi vážně nejsi z našeho století, copak jsi nikdy neviděl holku v kalhotách? Dnes je přece nosí úplně všechny, i babičky, je to pohodlnější.´´

,, Ale jo, viděl. Občas proklouznu a vykouknu ze studny. Jen nevím, které je vlastně století, trochu se mi to plete´´ poškrábal se v zelených vlasech kluk.

,, Století?´´ vyjevila se Markétka.

,, Jak dlouho už tady žiješ?  A kolik Ti vlastě je ´´ nadechla se na další otázku a kluk zděšeně zašermoval rukama.

,, Stačí když řeknu, že pamatuju doby, kdy dívky způsobně mlčely a čekaly, až se jich někdo na něco zeptá?´´

,, Chudinky,´´ pronesla Markétka, ale dál se nedostala. Voda, která nebyla normálně ve studni ani vidět vyšplíchla až ke stropu a kluk zmizel.

Markétka sebou cukla, ale stejně byla úplně promočená. Stačila ještě zaslechnout šepot: ,, Tatínek se zlobí, přijď zítra touhle dobou k máčedlu.´´ Pak už bylo ticho, voda zmizela a Markétka šla zamyšleně nahoru na hradby. Ten den už nic nepřečetla.

Stála u západní vyhlídky, dívala se do kraje a přemýšlela, jestli se jí to nezdálo. Chvíli zvažovala, že si o tom promluví s tatínkem, ale potom od  nápadu upustila. Rozhodla se, že počká do dalšího dne.